Jack the Ripper's Note Book 2002 / Victory Nox Art Division Team / Milan Langer, Michal Kindernay, Petr Vyšohlíd, Michal Tošner.
Note-book of Jack the Ripper
Dámy a pánové! Mám se zde na úvod této výstavy ujmout nelehkého úkolu, totiž vyslovit přednášku na počest Jacka Rozparovače. Přednášku o vraždě jako o jednom z krásných umění. Musíme dát
za pravdu Thomasu de Quinceym, který se tímto tématem zabýval, že „vraždy mají své malé rozdíly a odstíny znamenitosti zrovna tak jako sochy (nebo) obrazy.“ Jinými slovy „člověk není povinen zastrčit si oči, uši a rozum do kapsy, když narazí na vraždu“. Mluvíme-li o vraždách, neznamená to, že jsme jejich zastánci. Nehodnotíme je z hlediska morálky a zákona, ale hodnotíme je z hlediska estetiky, se zřetelem k dobrému vkusu. Navíc se zde nezabýváme vraždou faktickou, ale vraždou v textu. Mluvíme tedy o vraždě v textu jako zdroji obraznosti, symbolu probouzejícím imaginaci
a dotýkajícím se zlehka hranic hrůzy. Vražda v textu je esteticky vytříbený a matematicky přesný popis opakující vraždu. Vražda je krajnost. Působením ostré čepele vrahovy se text trhá
a v diskursu světa vznikají trhliny, skrze které
se vyjevuje křehká povaha skutečnosti.
Oběti Jacka Rozparovače jsou řazeny mezi první moderní vraždy v dějinách Evropy. Londýn 19. století byl nejlidnatějším městem, průmyslovou megapolí, ve které vystupovaly poprvé na scénu anonymní masy obyvatel. Londýn byl také centrem námořní velmoci. Ulice East Endu byly zaplněny barevnými dělníky a přistěhovalci z kolonií a zbytku Evropy. Průmyslová společnost vytvářela podhoubí, ze kterého mohla vzejít kvalitní vražda. Chudina, dělníci, bary, prostitutky, krádeže, podvody, opiová doupata a policejní represe proti chudině tvoří neodmyslitelný kolorit. A vskutku je toto období vrcholným obdobím moderní anglické vraždy. Jack the Ripper byl jeden vrah mezi mnoha podobnými vrahy. Mnoho jich bylo před ním i po něm. Například už roku 1812 se objevuje v Londýně vrah Willis, jehož umění vraždy popisuje v roce 1827 právě Thomas de Quincey. Jack Rozparovač přichází na scénu později. Až v roce 1888. Můžeme se domnívat,
že byl de Quinceyeho čtenářem. Možná se nechal jeho poutavým líčením inspirovat, avšak to, co Jacka Rozparovače proslavilo, byla dobová souhra okolností.
V době Jacka Rozparovače končí éra popravišť. Popravy dávaly možnost zločincům, pokud nepodlehli mučení, dát najevo sílu, kterou žádná moc nedokáže pokořit. Jack Rozparovač ale popravišti unikl. Nedochází zde k doznání a trestu. Důraz se přesouvá na proces vyšetřování. Příběh Jacka Rozparovače je příběhem moderního pátrání, při němž stojí proti sobě detektiv
a zločinec. Rozvíjí se zde jejich vzájemná intelektuální hra. Scotland Yard je vždy o krok za nelítostným vrahem. Avšak není to klasický detektivní román. Bez dopadení vraha, bez jeho potrestání, se příběh obrací v čistý žánr hororu. Jack Rozparovač stál u zrodu moderní vraždy, jejíž příchod uspíšil císařským řezem. Nechejme mluvit fakta. První obětí byla Mary Ann Nichols, zavražděná 31. července. 8. září se druhou obětí stala Annie Chapman. 28. září obdržela Centrální tisková agentura dopis podepsaný Jack the Ripper. Noviny dopis přetiskly a vydávají ho ve zvýšených nákladech, které jim přinášejí značné zisky. Ve městě se šíří strach z vraha, o kterém každý ví, ale nikdo ho dosud neviděl. 30. září vyrazil Jack Rozparovač znovu do ulic, které byly pečlivě střeženy. Té noci vykonal vraždy dvě. První byla Elizabeth Stride. Náš umělec ale nemohl dokončit své dílo, neboť byl z práce vyrušen. Nebohá oběť ještě krvácela, když byla nalezena policií. Musel si tedy vyhlédnout náhradní oběť pár bloků od místa první vraždy. Necelou půl hodinu po Elizabeth Stride byla usmrcena Catherine Edowes. Po této noci se Jack stal mediální legendou první velikosti. Všechny oběti byly znetvořeny ostrým nožem či skalpelem. Měly podříznutá hrdla a otevřenou dutinu břišní, z níž byly vyjmuty některé orgány. Poslední obětí nešťastníka, který byl nucen hledat pravidelnou výživu v dobře zosnované vraždě, byla nejmladší
a nejkrásnější z jeho obětí: Mary Jane Kelly, které se říkalo Ginger. S touto obětí strávil Jack mnoho hodin v jejím pokojíku a na své práci si dal záležet. Z útrob nebohé ženy vyňal s anatomickou přesností její srdce. K této vraždě se připletl náhodný svědek Hutchinson, který popisuje Jacka jako muže v perfektním obleku, s dlouhým pláštěm, černými vlasy, podlouhlou tváří a černým pečlivě zastřiženým vousem. Hutchinson ho viděl, jak doprovází nebohou Ginger a v ruce si nese kufřík se svými nástroji…
Jack Rozparovač byl pronásledován policií a státní mocí, neboť narušil její řád. Byl pronásledován vystrašenou a pohoršenou společností, neboť všechny její normy, coby stavidla morálky byly překročeny. Jack rozparovač hrál dvojí hru. Hru proti zákonu, kterému uniká, a hru s morálkou, které se zcela vymyká. Bylo by zásadním neporozuměním chápat motiv jeho činů jako morální úsilí o očistu společnosti od špíny ulic, kterou ztělesňovaly prostitutky v chudinských čtvrtích. Jack nebyl hlídacím psem morálky, byl lítou šelmou, která si zvolila za svůj cíl sexuální objekty, ztělesnění chtíče a vášně, neboť se v nich zrcadlila neukojitelnost jeho vlastní touhy. Jeho temná moc a neukojitelnost prozrazuje jeho bratrství se samotným Maldororem.
Jack Rozparovač tedy není pronásledovaný
a štvaný. Není na útěku. Je pronásledovatelem,
je lovcem svých obětí. A nejen jich. Jeho čin se šíří jako požár a pronásleduje celé město. Jednou vtělen do policejních a novinových zpráv, jindy jako éterická noční můra počestných občanů. Jeho duch překonává hranice jeho těla a expanduje. Je všude. V každém stínu v East Endu lze vidět jeho siluetu budící strach. Každé zlo, každé násilí, každá další vražda je napřístě připsána jemu, neboť on sám se stal samotným zlem podněcujícím k vraždě. Jack Rozparovač se osvobodil od svého nositele a začal žít vlastním životem. Proto žádný z možných pachatelů nebyl uznán dostatečným pro ztělesnění tak velké moci. Jak by mohl světský a komický Scotland Yard pokořit tak mohutnou a nezkrotnou božskou sílu. Sílu krutého boha či snad samotného ďábla. Žádný z podezřelých nebyl schopen vyhovět požadavkům ďábelské elegance a hrozivé moci.
Přesto se do dnešních dnů nepřestává pátrat po identitě Jacka Rozparovače. Genetika nám dnes na základě analýzy DNA předkládá zbrusu nového podezřelého. Tím podezřelým je umělec, jakýsi holandský malíř imprese. I vědci byli zasaženi estetickou kvalitou vražd, a proto zcela správně hledali mezi umělci. Je přece známo, že mnozí umělci, jako například Tizian nebo da Vinci, třímali v jedné ruce štětec a ve druhé skalpel. Plán, seskupení, světlo a stín, poezie, pevná ruka a cit pro detail je znakem vraždy jako krásného umění. Jedině umělci snad lze přisoudit velikost takového činu.
Dnešní doba není takové velikosti schopna. Žijeme v době úpadku vraždy. Místo ní nastu‑
puje technologické vyhlazování. Avšak příběhy
o vraždách jako krásném umění žijí v naší sou‑
časné představivosti. Za všechna díla připo‑
meňme například film Sedm, ve kterém vrah trestal smrtelné hříchy, nebo Bowieho na vraždu zaměřenou desku Outside. Proveďme nyní další ostrý řez a nahlédněme do paměti notebooku Jacka Rozparovače…
Michal Tošner